Adam Dvořák aka Taste of Red
Měl jsem za úkol napsat něco o menstruaci, ale moc se mi nechtělo, protože bych se nerad opakoval, a taky proto, že jsem za celý svůj život neslyšel o menstruačním kalíšku tolikrát jako za poslední měsíc. Místo toho napíšu o Aničce. A nebude to o tom, jak je šikovná a talentovaná. Ne, ne, napíšu o jiné její pěkné vlastnosti.
Když jdete na pracovní pohovor, tak se vás tazatel často ptá na otázku, kterou si pravděpodobně všichni high manageři přečetli v příručce „jak pokládat stupidní otázky pro pokročilé“. Ta otázka zní takto: Jaká je vaše největší slabina? Nikdo, kdo alespoň trochu stojí o pozici o kterou se uchází, neodpoví popravdě, že je líný a že rád krade kancelářské vybavení. Ne, jediná možná odpověď je tvrdohlavost a preciznost.
Nevím, jak moc je Anička tvrdohlavá (tohle jsem musel napsat, protože vím, že to bude číst), ale vím, jak moc je precizní. Tak moc, že si vedle ní připadáte jako malé děcko, které rodičům přineslo umolousaný obrázek kosmonauta těsně potom, co jeho starší bratr právě domaloval Sixtinskou kapli.
Bylo pozdní dopoledne a s Aničkou jsme byli domluveni, že půjdeme fotit produktové fotky menstruačního kalíšku. Normálně mi to trvá dvě až tři hodiny s tím, že poslední půlhodinku už jen experimentuji a zkouším nějaké novoty. V případě slečny Marešové to trvalo hodin pět a poslední půlhodinu na mne vrhala pohled typu „nemůžeme si to ještě o dvě hodiny protáhnout?“. Ona to je vlastně dobrá vlastnost, protože produkt, který s tímhle přístupem vzejde, bude téměř dokonalý. Přátelství tím sice utrpí nezahojitelné šrámy, ale děláme to především pro produkt (neboj, stále tě mám rád!).
Když už si konečně nastavíte světla a je s tím i Anička spokojena, přichází na řadu kompozice. Kromě toho, že celou dobu kolem mne chodila s telefonem a všechno si zkoušela fotit (i když jsem se jasně snažil vysvětlit, že telefon má jiný „objektiv“ a že tak, jak to vidí ona, to prostě nevyfotím), mi tu a tam chytla ruku v okamžiku focení a posunula mne do správné polohy jak tenisový trenér svého svěřence. „Pojď se podívat odtud, to je taky pěkný, vezmi to ještě takhle…“
Kromě klasických fotek, přišla na řadu i jedna nejsložitější. Popis zněl: „Jako aby to stálo na té kuličce“. To znamená v překladu vytvořit systém z ramínka, stínidel a vlasce, na kterém bude těsně nad povrchem levitovat menstruační kalíšek. Díky výborným inženýrským schopnostem slečny Marešové (které jistě pochytila u navrhování tramvaje nebo urychlovače částic CERNu) jsme byli po půl hodině ready na vyfocení tohoto skvostu.
Nakonec se fotografie povedla a já byl se svou prací spokojený. Při odchodu mi Anička řekla, že příště to bude lepší, že si uděláme nějaký bríf a storyboard.
Ne ne, Aničko drahá, příště se v ateliéru zamknu.