Tak nějak přišla změna...

Během té doby jsem to několikrát vzdávala, myslím podnikání. Když přišla válka a přestalo se úplně prodávat, chtěla jsem vibrátory, které jsem měla tenkrát na skladě a všechny, které mám ráda, zavřít do sklepa a nějak to všechno přečkat. Jenže to nejde jen tak něco přečkat, život není bouřka a musíte tím vším projít a prožit to. Nikdo za vás ta rozhodnutí neudělá a ani často ty ostatní věci. Přes svoje osobní i pracovní vyhoření a fyzické vyčerpání, jsem se rozhodla tím vším projít s co nejméně skloněnou hlavou a nebát se. Připadala jsem si jak v zavařovačce, se kterou někdo vydatně a neustále šejkuje. Celou dobu se nabízela otázka, jak to asi bude vypadat, až ji zase položí na stůl a obsah se začne usazovat. Když se sem tam začalo něco usazovat, nic nebylo jako dřív. Výroba byla na ruby, mindset, do té doby pracujících se také proměnil, stejně jako ceny všeho. Během posledních dvou let se mi ve firmě protočilo 15 lidí na pěti pozicích, což jsou všechny, co mám. Takže jsem třikrát začínala znova. A i když jsem do toho šlapala naplno, „tak nějak“ jsem stála na místě. Věděla jsem, že čtvrtý set už bych prostě nedala. 

A tak jsem to zkusila jinak. Začala jsem tím, že jsem udělala ve firmě systémový pořádek. Musela jsem, byla jsem tam přeci ta jediná, která předávala práci. Pak jsem nastavila třeba komplet skladové hospodářství, uklidila všechny společné disky a věnovala se dalším podobně příjemným a časově náročným aktivitám, jejichž výsledky nejsou vidět, ale po delší době jsou velmi znát. Na „poslední podání“ jsem přistoupila k výběru lidí jinak. Profesionálněji, nechala jsem se vést a vybírala lidi na pozice a ne naopak. Letos v červenci se mi konečně do-poskládal celý tým a pomalu si sedá nová struktura. Já se přesunula do prvního patra, kde mám klid na schůzky i na práci a začala jsem konečně vidět dopředu. Je pravda, že některé věci nejdou s takovou lehkostí jako dřív, ale nad něčím jsem se naopak naučila mávnout rukou a některé věci (třeba rozhodnutí) dělám tisíckrát rychleji a s nebývalou jistotou. Během těch čtyř let jsem na dlouhou chvíli ztratila víru v sama sebe i v to, co dělám, naštěstí jsem ji pak krůček po krůčku postupně zase našla a možná je ještě silnější. 

Whoop·de·doo se prodává, sice o poznání méně než během covidové éry a všechny náklady se znásobily, ale přesně tohle vás donutí udělat věci ještě lépe, ještě udržitelněji. Optimalizujete, vymýšlíte a prokopáváte se dál. A víte, co je na tom nejvtipnější? Všechno jsem zvládla s prvním prototypovým kalíškem a skvělé je, že vypadá stále stejně, stále stejně dobře a stále funguje, a ještě pár let bude. Proto jsem, když se nám letos začalo ozývat větší množství žen, které by jej také chtěly, ale nemohou si jej z finančních důvodů dovolit, přemýšlela, jak to udělat, aby jej mohly mít také. A tak vnikla takhle parádní kampaň s ještě parádnější limitkou a kresbou od Lukáše Musila. Za každý prodaný kus téhle limitky, věnujeme další kalíšek samoživitelce a ten jí za pět let ušetří až 21 000 Kč. A z toho mám radost.

Zároveň mi došlo, že menstruační chudoba v Česku je také důsledek téhle „šejkovací situace“ a že se možná bude ještě prohlubovat, a že je víc něž jasné, že tenhle problém už není problémem pouze v zemích třetího světa. A tak chceme v téhle osvětě pokračovat i po skončení kampaně, chceme podporovat a chceme se o tom bavit.  

Moc vám děkuji. Děkuji, že do toho jdete s námi.
Děkuji vám, že celou dobu s námi jste.

Anna

A díky Lukášovi Bíbovi za tyhle parádní fotky! 

---

Tudy na Donio kampaň