Světový teambuilding

Vláda je zaskočená a neustále se obhajuje. Ukazují se zcela naplno a jednoznačně charaktery. Dalo se s tím něco dělat dřív? Asi dalo. Měla vláda dost informací? Možná měla. Věřili bychom jim před měsícem, že to je takhle závažné? Netuším. Teď to je tak, jak to je. Ulice jsou poloprázdné, obchody zavřené, společné zábavy se ruší či odkládají. Děti a mládež nejsou ve školách. Rodiče se potýkají s domácí výukou. Jsme doma a maximálně chodíme na nákup. Kdo musí, nebo spíš může, chodí do práce a pak domů. Máme najednou čas. Čas na sebe navzájem.  Na pozadí toho všeho je samozřejmě stres z toho, co přijde, nebo naopak nepřijde – konec pandemie. Tady mě napadá, kdo to ale pozná, že už to je opravdu ukončené?

To taky netuším. Jsou různé predikce a grafy a předpoklady. Ale kdy dorazí kamiony s objednanými rouškami, taky nikdo neví. Zdá se mi, že se projevuje jeden takový rys. Vláda nějak neumí pracovat kolektivně. Asi bych je poslala na teambuilding, aby třeba našili nějaký ty roušky. Ale přiznám se, že jsem taky do dneška byla v takové bublině. Všude je omezený provoz, hranice zavřený, chodím pěšky, a to jen z práce a domů, a můžu se věnovat věcem, na který není nikdy čas. Vlastně taková variace normalizace, mě napadá. Natáhnout se na gauč a pustit si Majora Zemana. A tak nějak si říkám, že to je vlastně srandovní, jak jsme na tom tak nějak všichni stejně.

Nikdo nikam nechodí, nepospíchá. Myslím, že to je dobrá zkušenost pro nás, co furt někam pospíchají. Prostě odpadl ten pocit, že mi někde něco uniká, že něco propásnu. Je to taky samozřejmě zkouška vztahů, ať už partnerských (myslím, že pro hodně lidí to je velmi nezvyklé s partnerem trávit tolik času bez možnosti úniku na pivo či na jógu), rodinných (mám pocit, že generace starších to paradoxně nebere tak vážně, jako například moji vrstevníci – volně pohybující se důchodci po obchodech bez roušek bo alespoň šátku přes pusu) i pracovních (třeba dodržování hygienických zásad). Tohle u nás ve studiu funguje, dokonce máme i namíchanou naší desinfekci. No a pak taky řeším, že týden dva nebo i tři to takhle vydržím.

Ale co pak? Co nastane pak? Zastaví se všechno? Nebo pomřeme? Má cenu vůbec pokračovat v tom, co dělám? Půjde to vůbec? Co to udělá s tou mojí malou firmou? Bude někoho zajímat erotika?

Pak si říkám, že možná víc než kdy jindy, a že možná kalíšek má taky do budoucna ještě větší smysl. Ale ten můj drajv se zastavuje, stejně jako všechno okolo. Je těžké mluvit o něčem jiném než o tom viru. Na druhou stranu máme, tak jako nikdy dříve, všichni něco skutečně společnýho. Pak taky pozoruju, jak jednotlivci na situaci reagují ať už na sítích (od běhání na „pásu“ v kuchyni na jarem politých dlaždičkách) či alternativní řešení letenských kavárenských okýnek až po řešení dovozu jídla z rohlík.cz nebo sérií nekonečných vtipů, gifů, narážek a fórů, který lítaj všema kanálama, protože co jinýho dělat než mít v ruce telefon a dělat srandy.

Ostatní informace jsou nedůležité. Mizí. A řekla bych, že moc nikoho ani nezajímají. (kromě tedy nějakých přiblblých lupičů, který toho zneužijou a vykradou třeba zavřený Jatka!) No ale prostě jsme v tom všichni. To mě na tom připadá zajímavý. Lidi myslím ukazují pravé tváře. Celebrity se fotí a vyzývají lidi, aby byli ohleduplní. V rouškách. V práci máme taky roušky. Naše týmové Whoop·de·doo ze swisscottónu. Protože nejdřív nasaď roušku sobě, potom druhému, čtu někdě na facebooku.

A pak mi přijde taková skromná prosba od ségry, jestli bych nasdílela informaci, že mají v ÚHKT kritický nedostatek roušek pro personál. Že tam vlastně všichni padaj „na hubu“ neb mají snížený stavy, jedou po stejných skupinách týden a týden, aby se nepotkávali křížem. A že po večerech si personál šije svoje roušky. Dokonce je o to poprosilo vedení. Potřebují až 1 000 roušek na den. A teď jich dají dohromady tak sto. A potřebují je TEĎ. Nemůžou čekat každej den na kamion bo letadlo s těma milionama kusů.

A i když se všude mele o tom, že roušky sice nejsou, ale budou, tak je to tak nějak vzdálené, a to šití je z dálky vnímané spíše jako české kutilství. Pro sebe si člověk zvládne jednu dvě ušít. Ale když jich pak ve skutečnosti chybí miliony, je to nepředstavitelný počet.

Co by mi ještě před pár dny přišlo absurdní a přitažené za vlasy, je dneska realita. Krutá realita. Ti kterým patří největší díky – zdravotníci, kteří pečují v tomto případě o onkologické pacienty – nemají ochranné pomůcky. A takhle to je teď ve všech zdravotnických zařízeních. Jak mě někdy ty sociální sítě štvou, tentokrát jsem za ně ráda. Nejdřív dáváme výzvu pro ty, co se doma nudí, ať začnou šít a nosí nám ušité roušky. A pak mě napadne, že dva tři dny se ve studiu můžeme věnovat šití taky.

Hallo, this is globalization!