Svět v podobě, v jaké jej známe dnes, už končí…

Těch prvních 14 dní si vůbec nepamatuji, jen vím, že jsem byla totálně paralyzovaná. Už jsem v duchu zavírala krám a schovávala vibrátory a všechny moje blízké do sklepa. Jak jsme mohli, jsme pomohli. A chtěla jsem pomoci ještě víc, jen jsem postupně zjišťovala, že prostě nemám víc prostředků ani víc fyzických a psychických sil. Zastavily se nám totiž veškeré prodeje, což je pro firmu, která není dotovaná z jiných zdrojů, skutečně problém. Nastal pokles o 80 %. Po covidu, další neočekáváný negativní vliv, který pochází zvenčí a který se dá ovlivnit jen těžko.

Jsem sice expert na úspornost, ale zjistila jsem, že už nemám vůbec koule začínat tam, kde před devíti lety. Měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo nemilosrdně vrátil v Člověče nezlob se zpátky do domečku. 

Nezlobila jsem se. Jen na mě místo toho dolehla dosud nepoznaná a nekontrolovatelná tíseň z budoucnosti. Něco jako když jedete po ledu na letních pneumatikách. Pocítila jsem nesmírnou křehkost firmy i celého světa. Podruhé od rozchodu jsem se dotkla dna. V soutěži o lanovkou jsme do finále nepostoupili. Poslední kapka ke zmaru ale byla, že tu soutěž nakonec zrušili celou. Bylo mi jasný, že v tomhle stavu nejsem schopná nikomu ani ničemu pomoct, a že nejdřív musím začít u sebe. A tak jsem se rozhodla, i když jsem po všech stránkách pociťovala morální zábrany, koupit si letenku a odjet. Za dva dny jsem chytla, v tu dobu už „neexistující“, covid. Takže mi bylo blbě už úplně. Netuše, že jsem zase tolik vyčerpaná a vystresovaná, jsem nakonec, sice opožděně, přeci jen odletěla. 
Přivítala mě opět krásná, barevná a mírumilovná Kostarika. Byla jsem po covidu celkem ještě unavená, ale brala jsem to jako takovou klasiku, jenže za několik dní se k tomu přidaly divný a intenzivní bolesti na hrudníku, který mi vystřelovaly do zad a pod pravé žebro a neustávaly. Byli i tací, co to tipovali na infarkt. Což in the middle of jungle slyšet opravdu nechcete. A takhle to zůstalo skoro 3 týdny. Vyčítala jsem si, že si tu dovolenou za „všechny poslední prachy“ nejsem schopna ani užívat. A abych si to mohla užívat ještě míň, tak se mi na celém obličeji udělalo dost šílené a bolestivé akné a já vypadala jako nevzhledný 13letý chlapeček, který chodí v předklonu. Když jsem se přiblížila civilizaci, dopotácela jsem se k doktorce. Ta mi dala prášky na reflux a řekla mi, že to mám ze stresu, což mě nejspíš uklidnilo. A já se začala pomalu narovnávat.

V rámci šetření jsem se poprvé v životě ubytovala v dorm roomu, s tím, že to nějak dám. Představovala jsem si, že tenhle sdílený pokoj s palandami bude plný zralých žen, které přijely do Nosary meditovat a hledat samy sebe. Nejdřív mě vyděsil počet bot přede dveřmi a taky mi ty boty nepřipadaly úplně dámské. Po několika dnech jsem si uvědomila, že jsem na pokoji s pěti skvělejma klukama, každej z jinýho konce světa. K tomu se postupně připojovali další a další a myslím, že nás nakonec chodilo na snídaně / obědy / večeře tak patnáct. Ocitla jsem se na nejlepší škole v přírodě. Začala jsem zase surfovat, dýchat, smát se a racionálně uvažovat. Do Kostariky jsem se zamilovala podruhé, a ještě víc a těším se, až tam pojedu potřetí.

Dostala jsem taky spoustu skvělých zpětných vazeb na Whoop·de·doo. Včetně toho, že Američani skutečně zbožňují ten název a vždycky se u toho začnou smát a donekonečna to slovo opakují nebo ho začnou při různých příležitostech (třeba, když se jede na čtyřkolce po cestě, kde jsou díry a výmoly) používat nebo dokonce vykřikovat. 

Vzdálenost od domova mi navrátila ztracený odstup a najednou jsem viděla, co je potřeba udělat. Krize totiž zcela jasně a nekompromisně obnaží, co nefunguje. A vy to musíte, pokud chcete jít dál, řešit a změnit. Musíte optimalizovat. Přehodnocovat. A nebát se toho. Jsem zpátky už druhý měsíc a postupně narovnávám ten zmuchlaný papír, a i když jsem teď v takovým rychlým kotrmelci, kdy se mi mění všechno pod rukama, včetně lidí v týmu a mám ještě víc práce než obvykle, baví mě to. Prodeje sice ještě nejsou žádná hitparáda, ale pomalu to kolo roztáčíme. Ve firmě opět proudí energie a já jsem na tu svoji práci zase napojená. Výběr COO jsem nevzdala a nakonec ji našla. A tak se očucháváme a vážně se těším, až jí ten provoz budu moct skutečně předat. A po půl roce začínám mít pocit, že tu (další!) zatáčku vyberu. Zkrátka pravidlo, že v zatáčce se nesmí brzdit, ale naopak, bude platit navždy.

Jasně že stále cítím velkou nejistotu a taky vnímám, že svět, jak jsme ho znali před covidem a před začátkem války už definitivně skončil. Je to jiné. Jen je důležité si to přiznat a připravit se na to, co bude. Jsem přesvědčená, že nastává období, kdy slova jako udržitelnost dostanou skutečný význam. 

No a když se zase vynoří ta mrcha, vnitřní tíseň, řeknu si, že když je člověk zdravej, má kde bydlet, má co jíst a má kolem sebe fajn lidi, tak o nic opravdu nejde. A že když bude nejhůř, můžu jít pracovat třeba do knihovny, když už jsem ta vystudovaná knihovnice a do úmoru tam rovnat knížky podle barev a velikostí. A tohle mě vždycky uklidní natolik, že se navrátím do přítomnosti a začnu si užívat každičký okamžik tady na zemi.

Přeji vám krásné léto, načerpejte co nejvíce energie.
A hlavně se nezapomeňte smát!

Anna