Rub a líc aneb Anna Malicherná

Taky jsem psala o tom, že jdu někdy hlavou proti zdi. I tím, že nemám investora. Sama se tak často vystavuji finančnímu stresu, ale pak je to všechno vykoupené tou svobodou, kdy mám poslední slovo (což tedy taky není vždycky výhra) a můžu věci dotahovat déle, než by někdo jiný strpěl anebo někdy udělat něco jen tak, bez toho, aniž by to mělo nějaký ekonomický přínos. Naopak mě to něco stojí, ale mě to za to stojí. No a taky jsem popisovala, jak jsem před pěti lety dělala vibrátoru crowdfunding na Indiegogo. Že to bylo šílený, neb jsem měla nula zkušeností a o online marketingu jsem nic nevěděla, k tomu jsem to dělala víceméně v jednom a půl člověku. A k tomu se přidaly nezdary.

Už jsem měla půlku těch „vybraných“ peněz utopených ve vývoji vibrátoru, který se vůbec nedařil. I tak se mi ale podařilo dosáhnout onoho milionu, a nakonec přivést na svět i produkt. No a pak jsem tam taky psala, jak je to tentokrát zcela jiné a že všechno klape, neb už mám kolem sebe tým báječných lidí (což je velká pravda a moc si toho vážím) a že mám prostor dělat věci jako je například Podcast o intimních tématech, no a že taky můžu s klidem říct, že tentokrát budu mít všechny produkty včas.

Pak tyhle moje spokojený řádky odešlu do forbsí redakce a ups! Holky mi hlásí, že zrovna přišly vzorky kalíšků ze sériové formy, abych je odsouhlasila. No a já jdu do kolen. Ano, jsou tu včas, ale nevypadají tak, jak mají. Prototypy jsou krásně sametové a tyhle mají na sobě nějaké odlesky. A tak se spustí kolotoč debat s výrobou, technology, ředitelem – proč, co, kdo a jak dál. Sami to vidí, ale nechtějí ustupovat, protože by se to celé muselo udělat znovu. Není už možné formu upravovat, tlačí nás čas a je to riskantní.

Také se dovídám, že jsem malicherná. Přiznám se, že mi docela spadnul hřebínek a nálada taky. Najednou se veškerá moje energie koncentruje do týhle jedný věci, protože bez skvělýho produktu to můžu celý zabalit. Dojde mi, že i když dělám tisíc a jednu věc, mít top produkt je základ. A tak se nevzdávám. Konzultuju nastalý problém a jeho možná řešení, kde se dá. Načítám si několik diplomek a jiných textů ohledně obrábění oceli a duralu. Dělám pod mikroskopem u táty v práci pro porovnání fotky povrchů všech našich produktů. Konzultuju s právníkem případný „zlý“ postup. A výsledek je takovej, že se dělá provizorní sériová forma, abychom mohli v termínu dodat první kusy a pak budeme řešit tuhle velkou sériovou formu, která je jinak velmi pěkná.

Jen já malicherná osoba chci mít sametovej povrch jako je na protypech. Tak si kladu otázku, proč něco konečně nejde hladce. A proč se mi „to“ zase děje. A pak mi moje kamarádka Věra vysvětlí, že právě ta moje „malichernost“ dělá Whoop·de·doo Whoop·de·doo. Je možný, že někdo jiný by už začal vyrábět a přivřel by nad touhle nuancí oči, neb další řešení je nepříjemný, drahý, nejistý a na dlouho. Ale mě to za to (zatím stále) stojí.

Jenže najednou se mi i ostatní věci, které donedávna držely pohromadě, začaly rozjíždět do stran a já mám co dělat, abych je podchytila. Launch kalíšku jsem přesunula na jaro pro jistotu ještě před tím, než nám zvolili nového ministra zdravotnictví. K tomu jsme se nehorázně zasekli i na takových věcech, jako je landing page pro kalíšek. No a takhle bych mohla pokračovat dál a dál. To, že se mi z neznámého důvodu zvlnila klávesnice na Macbookovi (v servisu to prý nikdy neviděli a baterkou to není) a já si asi týden myslela, že mám problémy s očima, raději rozebírat nebudu.

No a když se mě minulý týden v rozhovoru pro Slowfemme ptali, jak vypadá můj pracovní den, tak jsem se rouhala, že nemám pro samou exekutivu (myslela jsem to tak, že teď prostě stále řeším nějaký nepříjemný „vosery“ a radost žádná) čas na práci. A tak jsem nakonec, byť negativní, skončila na deset dní v karanténě. Co už…

Jsem zdravá a moji blízcí a nejbližší naštěstí už pomalu taky, a to je to nejdůležitější.

Tak se taky držte, buďte k sobě i okolí ohleduplní a dovolte si být někdy malicherní.

Foto: Herbert Slavík