Snídaně šampiónek

Kdo se dostavil?

Za stand-up umělce, kteří na těchto místech musí prostě být, tu byla Adéla Elbel. Přišla sice později, ale i tak se to počítá. Petra Nesvačilová a Renata Prokopová, zástupkyně hereckého odvětví, přišly naprosto včas stejně jako Tereza Hanč, návrhářka spodního prádla tvořící pod jménem Tereza Vu. Jako další člen tajné sekty lidí začínajících na písmeno T byla mezi hosty i Terézia Bělčáková aka Miss Cool Cat, burleskní umělkyně a zrzavá diva. 

Terézií není nikdy dost a tak se na místě činu objevila i Terezie Kovalová, o které Anička prohlásila, že je to její nejoblíbenější cellistka. Nejsem si moc jist, jestli Anička zná některé jiné cellistky, ale do toho zabrušovat nebudem. Jelikož jde o věc zdravotní, tak samozřejmě nesmí chybět ani odborník na slovo vzatý. Tím byla MUDr. Petra Vrzáčková, gynekoložka, se kterou se konzultoval již předchozí projekt – venušiny kuličky.

Pokud chcete, aby váš projekt uspěl, je zapotřebí pozvat i nějakého architekta, protože bez těch to prostě nikdy není ono. Naštěstí pozvání přijala Dagmar Štěpánová ze studia FormaFatal. Ovšem pořádat snídani ohledně menstruačních kalíšků a nepozvat Tonyu Graves, famózní a věčně usměvavou zpěvačku, by bylo stejně troufalé jako nabízet celerový koktejl v hospodě motorkářů. 

Za studio už budu hodně stručný (i když Anička chtěla, ať se víc rozepíšu): Anička, Bára, Ivana, Eva a Petra. Dohromady, pokud mi tedy sedí počty, se na místě ocitlo celkem třináct dam napříč společenským spektrem. Za muže nás tu bylo doslova pár: Martin, já a párky, které na nás čekaly v snídaňovém cateringu.

Genderově nevyvážené? Ano. Vadilo to někomu? Ne.

Zábava volná

Celé dopoledne se neslo v přátelském duchu. Nejdříve se lehce posnídalo. To byl bohužel okamžik, kdy mi všichni zakázali fotit, protože podle slov hostů nikdo nevypadá u jídla hezky.

Po snídani se ke slovu dostaly kalíšky. Tedy, ony nemají pusu, takže nemůžou mluvit, ale slovo si vzala Anička a rozvířila vášnivou debatu na téma „vroubky ano/ne“ a „tak co, holky, jakej vám nejvíc seděl“. V tom okamžiku jsem měl fotografické žně. Emoce, radost, bouchání pěstí do stolu, smích, pláč a usmiřování. Všechno se ale linulo v příjemné atmosféře, jakou umí navodit jen menstruační kalíšky a tak čas utíkal rychlostí větru a jak už to prostě bývá, dopoledne se pomalu chýlilo ke konci.

Martin nebude sedět v koutě

Před odchodem ovšem přišla Martinova chvíle – natáčení rozhovorů se všemi hosty. Rád bych vám řekl, jak to celé probíhalo, ale bohužel po tom, co jsem vyfotil každé z dam neuvěřitelně krásnou fotku, jsem se uchýlil dovnitř a fotil klasický dívčí talk ostatních aktérek. Nakonec se s rozhovorem dostalo i na mne.

Nečekal jsem to a bylo to pro mne dost stresující, protože jak jistě víte – když muže zavalíte hromadou otázek o menstruaci bez jakékoliv přípravy, začne koktat, potit se a hledat nejbližší únikový východ.  I já jsem to ale zvládl s elegancí zmatené lesní včely (a pokud se rozhovor se mnou nepoužije předám žalobu svým právníkům) a všichni se mohli vydat zpátky do svých domovů a zaměstnání. Samotného mne překvapilo, že pro mne nakonec nebyl moc velký problém o menstruaci a kalíšcích a o všem kolem mluvit. Buď dospívám (což je blbost) a nebo se děje to, co si celá akce kolem kalíšku klade za cíl – otevřeně mluvit o něčem, co je vlastně úplně přirozené.

Snídaně Whoop·de·doo se vydařila a já jsem zas o něco otevřenější. Svět se mění a já s ním. Vadí to někomu? Ne.

Foto: Adam Dvořák