Anna Marešová
Mám to tak vždycky. Na konci starého a na začátku nového roku mi je tak nějak smutno. Jako bych se loučila s kusem sebe. A i když jsem ráda, že starý rok skončil, protože ten prosinec je prostě pracovně, společensky i emočně náročnej, a těším se, že budu zase začínat s čistým stolem, cítím i strach z toho neznáma. A letos to je obzvlášť silný.
Poslední tři měsíce v roce devatenáct byly ve znamení našeho Whoop·de·doo POP-UP storu a byla to pro mě a možná i pro všechny okolo obr zkušenost. Ze začátku jsem se budila uprostřed každé noci s myšlenkou, že určitě zkrachuju. Teď vím, že ne. A když přeci jen, tak ne kvůli tomuhle experimentu s nákupákem:) Během toho, se objevila spousta nových impulzů, nových spojení a nových lidí. Ale zároveň se tím uzavírají určité etapy. A tak, počínaje prvním lednem, začínám svůj vnitřní tým stavět úplně od začátku, na zelený louce. Takže další „experiment“ přede mnou. Nebude tu Sára, nebude tu Renata. Nebude tu ani Michala a ani Zuzana. No bude se mi težko se s nimi loučit…
A k tomu jsem si dala takový předsevzetí, že sem, do našeho blogu budu přispívat pravidelně. Abych to byla schopná dodržet, říkala jsem si, že bude dobrý nebejt na to sám. A tak jsem do tohoto našeho ženského Whoop·de·doo světa přizvala svýho báječnýho spolužáka Adama Dvořáka alias Tasteofred. Letos teda vloni vyhrál Objev roku v soutěži food blogger roku. Vždycky se u jeho poustů směju nahlas a dost upřímně (jestli ho neznáte, jděte se mrknout na jeho profil). Myslím, že to je jedinej food bloger na světe, kterej je vtipnej. Zároveň o sobě tvrdí, že neumí vařit. I když mě teda jeho mexická tortilla chutnala. Taky skvěle fotí, udělal nám parádní vánoční baličák. A mám ho prostě ráda. Tak se těším. Těším se na tohle spojení. Jak bude psát… třeba o menstruačních kalíšcích.
Připíjím na zdraví. Po kalíšku! 20 20.