Kuličky, Whoop·de·doo balet a Flying high again

Nikdy předím jsem nic takového nedělala. Takže jsem se půl den vztekala před kamerou s kuličkama Whoop·de·doo na vlasci, protože jsem chtěla udělat vtipnou animaci. Jak vylézají kuličky z krabičky. Prostě srandy, srandy. Jenže to moc nešlo, teda šlo, ale vypadalo to šíleně a pak mi kameraman Pavel ukázal, jak to vypadá, když se natáčí na slow motion a to mě samozřejmě šíleně bavilo.

Po třech hodinách mě to stále šíleně bavilo, ale Pavla už moc ne. Házela jsem neustále kuličkama na nekonečný pozadí a nutila kluka za kamerou, ať se raduje se mnou. V reálu ten pád trval asi půl vteřiny, zpomaleně dvě minuty. Takže jsem se dokola dívala na zpomalený záběry kuliček a znovu a znovu s nima pohazovala. No ale nakonec to Pavel dal do konce. Respektive do tý doby než jsem řekla: „Jo máme to!“

A pak jsem si vymyslela, že bych k tomu chtěla hudbu. No něco jako od Maxe Richtera. Tak dlouho jsem fňukala, až mě Ondřej seznámil s Matoušem Hejlem. Nechápala jsem. Složil k tomu tuhle nádhernou hudbu! Místo not si na klavír postavil iPad a hrál. Podle videa. I proto mám tohle video tolik ráda. Dotklo se ho tolik lidí a každý, kdo se na něm podílel jej posunul dál.

Pro někoho může být dlouhé, pro mě je i díky hudbě od Matouše dojemné a dost jemné. Prostě chci, aby se ženy cítily zase ženami a věřím, že tohle video to vyjadřuje.

Carpe diem i tuhle minutu a půl.
Anna